Dnes se přihodilo něco úžasného, něco, k čemu se postupně schylovalo posledních 9 měsíců. Narodila se mi dcera Šárka. Díval jsem se na to dítě, jak tam leží mámě na břiše, cucá všechno, na co dosáhne pusou a k tomu vydává podivné bublavé zvuky. Kdo ví, co za potenciál v tomhle malém tvorečkovi skrývá. Možná tady leží někdo, kdo v budoucnosti objeví lék na rakovinu nebo vynalezne nadsvětelný pohon. Ale i kdyby prožila jen docela obyčejný život, za který se nebude muset stydět, ani to by nebylo docela málo. Zatím těžko říct. Neumí ještě ani mluvit.
Jak to vlastně přijde, že se děti naučí mluvit tak rychle a tak dobře? Neurologové, lingvisté a jiní vědátoři tyhle piditvorečky s nadšením zkoumají. Dávají jim na hlavy elektrody, roztomile na ně šišlají v různých jazycích a zkoumají, co jim to dělá s mozečky. Úžasná práce, tahle věda.
Zatím přišli na ledacos a ledacos z toho vyvozují. Vymysleli například Teorii kritického věku. V kostce říká, že lidský mozek je schopen vstřebat nějaký jazyk jakožto mateřský jen po určitou dobu. Pak už to jde hůř a hůř a nikdy to nebude ono. Tato teorie je podložena spoustou nesporně zábavných experimentů, a dost možná i několika docela nudnými. Co já vím, tak obecně a bezezbytku ji vědecká obec nepřijala, byť třeba na TedTalks najdete minimálně jeden nadšený projev jisté lingvistky, která to tvrdí. Možná se ve vědeckém světě odehrály nějaké převratné objevy, o kterých mě akademická obec zapomněla informovat.
Co ale tvrdí moji profesoři z Masarykovy univerzity v Brně a co jsem na vlastní oči viděl černé na bílém ve velmi nedávných vydáních opravdu akademických publikací, bylo, že i ani dospělému člověku v zásadě nic nebrání v tom, aby docílil jazykové úrovně plně srovnatelné s úrovní rodilého mluvčího. Možná to různým dospělým půjde různě rychle a dost možná k tomu bude každý vyžadovat jiné metody. Ale jde to. Jediný aspekt jazyka se zdá odolávat. V jediném aspektu mají ti malí drobci nad námi dospělými navrch. Ve výslovnosti. Zdá se, že tu my, dospělí, přece jen k dokonalosti prostě nedotáhneme, kdybychom se rozkrájeli.
Ale proč vlastně? Je dětský mozek opravdu tak zázračný a až později se z něj stane něco, co máme v hlavách my, obyčejní dospělí? Možná je to jinak. Možná, že děti, potažmo mladí, jsou v jazyce lepší prostě proto, že v dané zemi žijí zpravidla déle, tedy v poměru k času, který strávili v jiném jazykovém prostředí. Oproti tomu sebepilnější přistěhovalec dorazí zpravidla až jako dospělý, když už notnou část svého života strávil obklopen úplně jiným jazykem. Nebyl prostě dané řeči vystaven dost dlouho a dost intenzivně. Taky se zpravidla nemůže věnovat bezstarostným hrám s vrstevníky a nezávaznému experimentování s jazykem. Musí makat, aby si vydělal v nové vlasti na skývu chleba, hrát si s ním nikdo nechce a že by si mohl nezávazně experimentovat s jazykem a nikdo ho neodsuzoval za chyby, které přitom nutně udělá, to už vůbec ne. Jeho okolí se mu bude spíš pošklebovat, jak mu to nejde, a ti nejpitomnější z těchhle posměváčků budou ještě navíc jeho jazykové nedostatky přičítat jeho barvě pleti, náboženství a celkově údajně podřadné civilizační úrovni jeho osobně i všech jeho krajanů.
Jaké to má implikace pro jazykovou výuku dospělých? Tak zaprvé, milí dospělí, přestaňte se vymlouvat, že to nejde, protože už nejste děti. Vaše mozky nejsou možná tak krásně pružné, zato však umí spoustu věcí, co ty mladé ne. Máte zkušenosti. Umíte myslet logicky, teda kromě dříve zmíněných exotů. S trochou úsilí dokážete problémy definovat a navrhovat jejich řešení. Tak to prosím dělejte. Změňte metodu, změňte učitele, jděte na to jinak. Zkuste se učit jinak, než vás to učili škole, možná je problém spíš tam. Zbavte se komplexu méněcennosti, kterým z těch miminek trpíte.
A vůbec, není problém taky částečně v tom, jak jste si definovali kýžený ideál, jehož údajně nemůžete dosáhnout? Že nemůžete mluvit jako Brit, pokud už pomineme, že existují též Kanaďani, Australani, Američani, Irové, Indové a jiní anglicky mluvící rodilí mluvčí? Že tedy nemůžete mluvit jako Brit? A který Brit vlastně? Oni nejsou zdaleka jeden jako druhý. Pomineme-li krajové odlišnosti, liší se jejich mluva i kvůli stupni vzdělání, příslušnosti ke společenské vrstvě, a ano, i díky věku. Mám za to, že poctivý student angličtiny jako cizího jazyka strčí po individuálně různě dlouhém čase usilovného studia co do správnosti vyjadřování průměrného, nepříliš vzdělaného Brita do kapsy, a nebýt toho nešťastného přízvuku, působil by jako profesor mluvící s dlaždičem.
A vůbec, je vlastně žádoucí, abyste zněli jako cizí rodilý mluvčí odkudkoliv? Vždyť to, jak vyslovujete, váš akcent, je součástí vaší identity. Neříkám, že nemůže být zábavné a leckdy i přínosné obléknout si cizí kabát, ale v hloubi duše asi cítíte, že tohle nejste vy. Nebylo by lepší stanovit si za cíl to, aby vaše řeč zněla obecně srozumitelně a dalo se s ní prostě jen komunikovat? Nač se hnát za ideálem který a) stejně reálně neexistuje b) jehož potenciální dosažení by vás připravilo o kus vlastního já c) nadto by uvádělo ostatní v omyl, že před sebou mají někoho jiného?
Takže až si zase budete chtít sednout na zadek před zázračnými dětmi, co se za pět let naučí mateřskému jazyku, vězte, že pokud byste se vy, dospělí, těch pět let věnovali angličtině s toutéž, nebo i jen poloviční intenzitou, jakou se svému mateřskému jazyku věnují ty děti, mohli byste v klidu přednášet na Oxfordu, byť byste místním asi zněli trochu cizokrajně. Ale to je v pořádku. Nejste přece žádní Britové.