Poslední dobou se, kdoví proč, dostávám do diskuzí na téma autoritářská vs. liberální výchova. Když vyslovím názor, že výuka měla probíhat tak, aby hodiny žáka bavily, a že by žáci neměli být vedeni k tomu, aby bezduše přijímali všechno, co jim učitel říká, bývám osočován, že považuji žáky za posvátné krávy, kolem kterých se musí chodit po špičkách a po kterých se hlavně nesmí za žádných okolností nic chtít. Když namítnu, že učitel, který jednak neumí učit a nadto ještě postrádá znalosti v oboru, jenž vyučuje, si o projevy nelibosti doslova koleduje, je mi opáčeno, že jsme si tím prošli všichni, tak proč by naše mládež neměla, že my jsme se taky naučili držet pusu a myslet si svoje, a jak nám to utužilo charakter, tedy aspoň v tom smyslu, že máme dodnes úctu ke starším a k autoritě.
A to my zase ano. Úctu k autoritě tedy projevujeme a ani po ní nechceme, aby určovala nějaké vyšší standardy slušnosti, vzdělanosti nebo vlastně jakékoliv jiné.
To mě přimělo, abych se ohlédl ke svým školním létům, konkrétněji těm gymnaziálním, která sice již proběhla po Sametové revoluci, ale byť se tou dobu zrovna zdálo, že Pravda a Láska v zásadě momentálně přechodně vítězí nad lží a nenávistí, občas školní budovou zafičel ledový vichr jak ze Sibiře. Zvláště jedna pamětihodná epizodka mi utkvěla.
Měli jsme chemikářku, která sice byla velice dobře vybavena akademickými znalostmi, ale její výuka byla čirý teror. Určitě se najdou takoví, kteří budou tvrdit, že jim dala takové znalosti, že posléze bez problémů vystudovali vysokou v nějakém chemickém oboru, ale troufám si říct, že drtivá většina nás ostatních, kteří základní smysl svého života nespatřovali ve zvládnutí právě této vědy, ještě i po letech zaskřípe zuby, jen si na ni vzpomene.
Vzpomínám si, že jednou už míra strachu, který ve třídě šířila, přerostla únosnou mez a došlo ke vzpouře. Projevila se tím, že se celá třída domluvila a kolektivně zdrhla z odpoledního vyučování. Neříkám, že konflikty mezi učitelem a žáky doporučuji řešit právě tímto způsobem. Taky mi bylo sedmnáct a tento rebelský čin mě v mých představách řadil nejspíš někam po bok gladiátora Spartaka. Já vím, byl jsem osel.
Ale o to teď nejde. Teď jde o to, co následující průběh událostí vypovídá o společnosti, jak se zrcadlila v mikrokosmu naší školy, potažmo třídy. V reakci na skutečný či domnělý útisk došlo ke kolektivní vzpouře, ovšem polovina třídy dostala záhy strach z represí a potupně se vrátila. Druhá polovina, ta vzdorovitější, dotáhla akci do konce. Následovala tvrdá odplata ze strany třídního, dějepisáře, který poprvé za celou mé školní docházky projevil jistou formu pedagogické tvořivosti a umně propojil svůj předmět s utužováním kázně ve třídě. Nechal se inspirovat římským diktátorem Sulou a zavedl Proskripce. Komu se to nechce hledat na wikipedii a z dějáku si to už nepamatuje, šlo o jmenné seznamy Sulových odpůrců, kteří byli prohlášeni za nepřátele státu, byl jim zabaven majetek a kdokoliv je směl beztrestně zabít. Akce měla tehdy úspěch a výsledkem bylo na 3000 mrtvých. No, Řím dal světu mnohé, ale k tomuto duševnímu dědictví bychom se snad přece jen hlásit asi neměli.
V naší třídě nikdo zabit nebyl, ba ani o majetek nepřišel, ale zato nastala šikana shora a nikdo nesměl pípnout, aby nedostal trojku z chování, případně nevyletěl ze školy úplně. Věru chvályhodný způsob jak žákům vysvětlit, kde je jejich místo, kam vede neposlušnost a proč je lepší držet pusu a krok. Taky že od ostatních se solidarity nedočká a že prachsprostá zbabělost se vyplácí nesporně víc než nějaká rebelská gesta.
Můj gympl mi dal mnohé. Dodnes si někdy říkám, že by nebylo od věci dát si některé předměty ještě jednou, protože to, co ten či onen kantor říkal, bylo popravdě docela zajímavé a rád bych tomu rozuměl víc. Ale chemie a dějepis v podání oněch dvou expertů do výčtu těchto předmětů nepatří, byť mám historii rád a jednu vystudovanou chemičku jsem si dokonce vzal za ženu.
Když porovnám jejich styl výuky s tím, jak výborně nás naučili angličtinu zahraniční učitelé, kteří v té době přišli na naši školu, nacházím více než jen 7 rozdílů. Je zvláštní, že tito lidé vesměs neměli pedagogické vzdělání, zato však měli nadšení a touhu něco nám předat. Hodiny s nimi byly občas trochu divočejší než v hodiny chemie, kde se nikdo neodvažoval snad ani dýchat, natož promluvit, nebyl-li k tomu výslovně vyzván, ale zato jsem poprvé po několika letech biflování gramatiky zjistil, že angličtina není rovnice, která se má řešit, ale prostředek komunikace. Že za gramatickou chybu vám na ulici nikdo hlavu neutrhne, a i když něco neřeknete perfektně, ale domluvíte se, sklidíte spíš ještě obdiv, jak jste si poradili.
Nestal se ze mě chemik ani historik, ale učitel angličtiny. Nějakou dobu jsem působil i v oficiálním školství, ale nakonec jsem skončil na volné noze. Mezi mými současnými studenty jsou mnozí, které mi přihrál právě náš školský systém, a jak mám tak možnost poslouchat, co mi mí mladí, školou povinní platící klienti občas povídají o hodinách jazyků u nich na škole, nemám pocit, že bych měl o tento zdroj příjmů v brzké době přijít. Asi bych měl být rád, ale nějak mě to netěší. I já mám děti a občas se ptám, jestli se taky jednou neocitnou na nějaké té černé listině, protože doma nejsou vedeni k tomu, aby drželi pusu a krok.
Ještě než se na mě snese oheň a síra zastánců politiky tvrdé ruky, prohlašuji, že chovám v maximální úctě všechny učitele všech typů škol, kteří učí dobře a s láskou, a kteří kromě svého oboru dokáží předat svým žákům i něco navíc. Patří jim můj velký obdiv, protože tak činí navzdory zpuchřelému systému a ano, i navzdory bezesporu často spratkovité pubertální mládeži, přičemž se jim od jejích rodičů dostává podpory často velmi zanedbatelné. Protože, přiznejme si to, když odejdeme ze školství na volnou nohu všichni, bude žáky učit školník. A to asi není žádoucí, ani kdyby měl železnou autoritu.
Pokud vás příspěvek zaujal, můžete pokačovat v krasojízdě třeba zde, článem „O angličtině, dějepise a světlé budoucnosti.“