Dnes se opět pokusím, skrze psaní tohoto blogu, marně vyrovnat s tím, co na mě skočilo ze zpráv o aktuálním světovém dění. Ale aby to také aspoň nějak souviselo s účelem těchto stránek, a tudíž s jazykovou výukou, připojím na konec krátké poslechové cvičení založené na pasáži z Pána Prstenů od J.R.R. Tolkiena, který jako by snad na ty zprávy koukal se mnou.
Umíte si představit, a teď mluvím k vám, kteří máte všech pět pohromadě nebo nejste naprosto cyničtí psychopati, že byste si po zprávách o masakru v Buči, sedli za jeden stůl s typickým Rusem? Podali mu ruku? Pozdravili ho jako přítele? Jakkoliv je tato představa v současnosti absurdní, vidím jednu naději. Je v Evropě jeden národ, který spáchal zločiny tak strašlivé, že se je rozum vzpírá pochopit. Přesto dnes znovu patří, navzdory své temné minulosti plné vzpomínek na místa jako Dachau, Buchenwald a Osvětim, k civilizovanému světu.
Považte, dne 7.12. 1970 německý kancléř Willy Brandt poklekl ve Varšavě před pomníkem ghetta, symbolicky tak vyjádřil lítost nad činy německých fašistů a požádal Židy o dopuštění. Až totéž učiní ruský prezident před budoucím pomníkem povražděných civilistů na Ukrajině, pak si umím představit, jak si podávám ruku s Rusem jako s bratrem, který byl morálně a duchovně mrtev, ale byl zázrakem pokání a odpuštění vzkříšen.
Němcům ta cesta trvala pětadvacet let. Byla dlouhá, bolestivá a plná klopýtání. Vedla přes rozbití dlouho budovaného obrazu německého sebepojetí jako nadřazeného národa, panské rasy. Vedla přes rozbití vlastní identity. Rozbití psychické i fyzické. Jeden můj klient poznamenal, že Němci to měli snadné, protože jim s tím rozbitím vydatně pomohli vítězní Spojenci, zatímco Rusům s ním nepomůže nikdo.
Opět si dovolím být optimista a řeknu, že Rusové jsou natolik schopní, že se zvládnou rozsekat na maděru sami. Až odejdou poraženi z Ukrajiny, za měsíce či za roky, bude to konec Ruska, jak ho známe. Průměrný ruský člověk, a toto slovo používám dnes skutečně hodně volně, odpustí svému carovi všechno, včetně genocidy cizích i vlastních lidí, ale nikdy slabost, nikdy porážku. A Rusové poraženi budou. Vojensky, ekonomicky. Ne zítra a ne snadno, ne bez další a další krve, ale nikoliv proto s menší nevyhnutelností. A pak se dost možná národy bývalého SSSR pustí do svorné destrukce zbytku říše. Až vojskům, co je držela v područí Moskvy, spadne hřebínek na Ukrajině, až Kremlu dojdou peníze na úplatky místním vůdcům a jim pak v důsledku toho motivace zůstávat se svými lidmi v jednom spolku s Ruskem, nebude to hezký pohled. To, co zbude, bude Rusko mnohem menší, skromnější, ale časem i mnohem sympatičtější. Zeptejte se pana Asimova, on vám to možná vysvětlí i matematicky.
(Po napsání tohoto blogu se mi podařilo najít jedno asi půlhodinové video s mnohem profesionálnější analýzou, než je toto mé amatérské zamyšlení. Ale těší mě, že lidé, kteří tomu rozumí mnohem lépe než já, to nevidí o moc jinak.)
Ale to je hudba budoucnosti. Dnes jsme ve fázi, kdy se Rusové snaží dosáhnout té velikosti, po níž tak touží, skrze bezduché násilí a lži tak hloupé, že se nad obojím tají dech. My se nyní podívejme se, jak se s tímto tématem vyrovnal gigant světové literatury, J.R.R. Tolkien. V úryvku z Pána Prstenů zastihujeme krále Theodena v okamžiku, kdy je mu Sarumanem podsouváno, že jeho boj o holé přežití sabotuje mírová jednání, je nabádán k rozumu a zván k jednacímu stolu. Jazykovým úkolem je opět doplnit do mezer chybějící výrazy. Kontrola správnosti, jako vždy, pod symbolem klíče. Good luck.
Can we not ___1____ together, as we once did, my old friend? Can we not have peace?
We shall have peace. We shall have peace, when you _____2_____ the burning of Westfold and for the children that lie dead there. We shall have peace, when the ___3____, whose bodies were hewed even as the lay dead, against the gates of the Hornburg, ____4_____. When you hang from a gibbet for the sport of ____5______, we shall have peace.
