Tuto otázku mi moji studenti opakovaně kladou již dlouhou řadu let. Co mám dělat? Jakou učebnici vybrat? Jakou metodu zvolit? Kdo mě konečně naučí anglicky? Škola to nezvládla, veřejné kurzy pohořely, zaměstnavatel platil lektora, a já pořád ne a ne ten jazyk ovládnout.
Erudovaní lingvisté a teoretikové pedagogiky si nad tímto problémem lámou své učené hlavy už víc než sto let. Jazykovědci tak ověnčení akademickými tituly, že se jim nevejdou na řádek, ani když píšou hodně drobným písmem, pátrají po takové metodě jako dávní alchymisté po elixíru života. A zatím s podobným výsledkem.
Ono totiž závisí hodně na tom, co s tím jazykem hodláte podnikat, proč se ho vlastně chcete učit. Jinak na to půjde ten, kdo chce získat přístup hlavně k cizojazyčné literatuře, jinak se bude učit člověk toužící cestovat a jinak ten, kdo chce hlavně dělat dojem na holky.
Ale dobrá, řekněme, že chcete takový nějaký rozumný mix, třeba abyste mohli v univerzitní knihovně v nějaké exotické zemi sbalit nějakou fešnou studentku. Když ani vousatí vědátoři zatím nevykoumali nic definitivního a obecně platného, nečekejte to ani ode mě. Dost možná na každého funguje něco jiného. Ale vzhledem k tomu, že vzdor vrozené skromnosti musím uznat, že já jsem už zvládl hned dva cizí jazyky, a že jsou mi lidé ochotní platit, abych to naučil i je, možná bych jeden či dva šikovné triky z rukávu přece jen vytáhnout mohl.
Krok číslo jedna, nejzákladnější základy do sebe našlapte co nejrazantněji, dokud na to máte motivaci, protože tahle fáze obecně řečeno žádná velká zábava není. Zájmena, tvary základních sloves, nejnutnější slovíčka a fráze. Skoro bych řekl, že je i víceméně jedno z jakých materiálů, pokud jsou aspoň trochu stravitelné. Jestli jste na to sami, sáhněte klidně po nějaké knížce pro samouky. Nečekejte od ní napínavé historky, vtipné články a vzrušující zážitky. Pokud se chcete bavit, jděte radši do kina. Učení je, ve své podstatě prostě práce a ta vyžaduje disciplínu. Proto vám taky radím, proleťte touhle fází co nejrychleji, dokud jste plní elánu. Hlavně v ní nezabředněte. Pokud na to sami být nechcete, a zaměstnavatel vám lektora nezaplatí, zapište se do večerního kurzu pro veřejnost. Bude vás tam hodně, takže to vyjde relativně levně, učitel-ka nejspíš stejně pojede z té samé knížky pro samouky, ale látku vám přece jen trochu předžvýká, takže ji lépe strávíte. Taky vám asi řekne, v čem děláte chyby. A v takovém kurzu přijdete mezi lidi, co na tom jsou co do úrovně jazyka podobně, takže nebudete mít dojem, že jste ve městě poslední, kdo ještě anglicky neumí.
Krok číslo dva. Jakmile už máte aspoň trochu základy jazyka, musíte ho začít používat. Možná na primitivní úrovni, ale co nejčastěji. Váš mozek si na něj musí zvyknout. Obklopte se jím. Zabydlete se v něm. Pokud si na angličtinu vyhradíte hodinu týdně, a to ještě nenapíšete ani domácí úkol, čeká vás asi hodně dlouhé studium s nepříliš oslnivými výsledky. Sebelepší učitel vám v zásadě jen ukáže cestu a bude vám na ní průvodcem. Ale na zádech vás neponese. Buďte vynalézaví. Polepte si byt kartičkami se slovíčky, noste kartičky po kapsách, zkoušejte vést sami se sebou vnitřní dialog.
Čtěte! Nemůžu dostatečně zdůraznit, jak důležité je číst. Dnes už je k dispozici obrovské množství čtiva všech stupňů obtížnosti a všech možných žánrů. Vyberte si něco, co vás bude aspoň trochu bavit. Poté, co jste si prošli články z učebnice pro samouky, asi zjistíte, že se z vás stali hodně nenároční čtenáři a doslova zhltnete snad vše, co není o tom, jak šel pan Prokop na nákup. Vyberte si něco, co je o trochu málo nad vaší současnou úrovní. Říká se, že je optimální, abyste v textu znali přes 90 procent slov. Tvrdí to vědci, tak kdo jsem já, abych se s nimi hádal. Jde o to, abyste nekoukali do slovníku častěji než do té knížky. To by vás brzy přestalo bavit. Vezměte si k tomu pastelky a barevně si podtrhávejte vše, co vás upoutá, přijde vám užitečné, zajímavé, neznámé. Vypisujte si. Pak si ty poznámky ještě přepište a utřiďte. Já jsem vám říkal, že učení je práce. Buďte aktivní, nikdo vám to do hlavy nenaleje, to musíte sami. S učitelem, pokud nějakého máte, můžete posléze ledacos prokonzultovat. Ten vám pak určitě dá informace, které pro vás budou přínosné, protože jejich potřeba vzejde od vás.
Určitě poslouchejte. Asi stejně začnete cédéčky z té učebnice pro samouky, ale jakmile se prokoušete tím, jak si pan Prokop kupuje lístek na vlak, skočte hned na něco záživnějšího. Platí totéž, co u toho čtení. Ať vás to baví a ať je to přiměřené. Nahrajte si to do mobilu a pouštějte si to během dojíždění do práce v autě, autobuse, ve vlaku. A těšte se na to. Určitě vás zajímá, koho ten pes Baskervillský zase zakousne a na kom si pochutná Drákula. Klidně si to pusťte několikrát. A začněte bez psaného textu, k tomu se vraťte až potom.
Když si mezi tím uděláte sem tam nějaké to gramatické cvičení, asi tím taky nic nezkazíte, ale mějte na paměti, že jazyk není rovnice, která se musí vyřešit – a že takové řešení není nikdy jen jedno správné. Pokud máte učitele a něco takového s vámi dělá, zkuste ty prostoduché věty ve cvičeních pojmout jako konverzační témata. Pan Prokop si koupil zubní pastu. Paráda, můžete si s učitelem popovídat o tom, jak hrozně rádi chodíte k zubaři.
Hned, jakmile toho budete jen trochu schopni, snažte se i mluvit. Jednoduše, s chybami, ale mluvte. Když už nemáte s kým, můžete aspoň sledovat a sem tam se i zapojovat do chatu na internetu. Pokud jste si pečlivě osvojili gramatiku prvních pěti lekcí učebnice pro samouky, můžu vám téměř garantovat, že vás bude většina debatujících považovat za velmi vzdělanou osobu. Ohromně vám to zvedne sebevědomí, uvidíte.
A velmi nepopulární rada, pište. Hlavně, pokud nemáte moc příležitostí mluvit. Psaní i mluvení jsou produktivní dovednosti, vyjadřujete jimi své myšlenky. Psaní je možná ještě jednodušší, hlavně, když nebudeme moc bazírovat na pravopisu, protože je pomalejší než mluvení a máte čas si s jazykem hrát, koukat do slovníku a hlavně do svých poznámek. Když pak svůj psaný výtvor dáte učiteli, jistě vám s nadšením dá zpětnou vazbu. Určitě zajásáte, z kolika chyb se budete moci poučit. Protože chyba je váš kamarád. Já vím, že vám za ně chtěla učitelka na základce utrhnout uši, ale stejně jste si o ní mysleli, že je praštěná. A nejspíš i právem. V reálném životě vám nikdo nebude na ulici opravovat slovesnou koncovku, nebo vám vyčítat, že používáte první podmínkovou větu, zatímco jste měli použít druhou. Rozumný učitel vám to sice řekne, ale jako radu, ne jako rozsudek smrti.
Pokud chcete, a já bych to i doporučoval, vytkněte si nějaký cíl. Třeba že si uděláte nějakou mezinárodní zkoušku. V nějakém rozumném časovém horizontu. Jednak vám to bude sloužit jako maják, jednak jako motivace – mimo jiné taky proto, že tyhle zkoušky něco stojí, takže ji budete chtít udělat hned napoprvé, ne? A ten obdivný pohled vaší dívky nebo už manželky, ten taky zahřeje u srdce. (Omlouvám se za genderovou nevyváženost tohoto textu, jsem chlap a takhle mi to přijde přirozené. Pokud to čtou dámy, ať si provedou příslušnou korekci.)
Tento textík berte jako velmi povšechné, obecné, a nikoliv zcela vyčerpávající… doporučení. Nevím, jestli vám to bude vyhovovat všem a beze zbytku. Opakuji, že já se takto naučil dva jazyky – a oba dneska učím, v obou čtu běžnou beletrii, v obou běžně vedu komunikaci s cizinci. Pokud jste z Prahy nebo Berouna, klidně mě kontaktujte, a můžeme se do toho pustit spolu. Pokud jste spíš fanda do technologií, pořiďte si nějaký online kurz. Ale troufám si tvrdit, že ať už na to půjdete tak či onak, výše uvedená doporučení vám budou přínosem.