Původně nebylo mým úmyslem nějak se zásadně vymezovat proti škole, školnímu systému a tamní kvalitě výuky. A není ani nadále, ale co mám dělat, když se to na mě hrne ze všech stran. Mám dvě děti na základce a mimoto několik dětí doučuji angličtinu jako soukromý lektor. Takže asi proto se to na mě hrne. Moje děti mi nosí ze školy věci, na kterými většinou jen kroutím hlavou, takže s naší konkrétní školou je to ještě v pohodě. Co slýchám od doučovaných dětí a jejich rodičů, z toho mi už vstávají vlasy na hlavě, což není pěkný pohled.
Já se na jednu stranu nedivím, ve školách nejsou peníze na kvalitní učitele, takže ředitel s nadšením přijme každého, kdo udrží křídu. Jestli jste si někdo mysleli, že doby, kdy byla angličtinářka před dětmi o dvě lekce napřed, je pryč, tak jste se šeredně mýlili. Není to o tom, že by naše univerzity připravovaly budoucí učitele vašich dětí špatně, naopak. Já sám si právě dodělávám magistra v učitelském oboru, po 20-ti letech učitelské praxe, a ta příprava je opravdu důkladná. Lekce psychologie, pedagogiky, metodiky, tuna praktických cvičení, nejdříve v kroužku spolustudentů, pak učíte kolegy z jiných fakult, pak vás vypustí do skutečné školy, kromě toho studujete a píšete úvahy a sledujete současné dění na akademické půdě v oblasti nových perspektivních metod výuky, strávíte dost času dokonce i aplikacemi moderní IT technologií, no paráda. Jestli jsem si možná na začátku mohl myslet, že už všechno vím, když už tu práci dělám dvacet let, tak tedy opravdu ne. Stále je kam růst.
Jenže potom slyšíte, jak to na školách vypadá, a říkáte si, proč mě profesorka na univerzitě pucuje za to, že jsem měl nejasně formulované výukové cíle dané hodiny a vyslýchá mě na mučidlech, proč jsem použil tuhle metodu, když by se asi lépe hodila tahle, když vám potom žáček na soukromém doučování řekne, že běžná komunikace učitelky s dětmi probíhá ve stylu: „Take your židlička and go to my kabinet.“
Netvrdím, že to tak vypadá všude, možná to vidím tak černě právě proto, že se ke mně dostanou ty opravdu nejkatastrofálnější případy. A to si pak říkám, jestli je smyslem existence soukromých lektorů zachraňovat studenty před nefunkčním oficiálním systémem. Popřípadě doučovat ty, kteří jím už prošli a teď by se tu angličtinu potřebovali pro změnu opravdu naučit.
Věřte nebo ne, otázkou smyslu existence lidí jako jsem já, se zabývají seriózní vědecké studie. A víte, co z nich často vyplývá? Že ten nepřítel jsem já. Protože samo moje působení způsobuje narušení principu rovného přístupu ke vzdělání. Mě totiž neplatí stát, mě platí klient. A moje služby nejsou dostupné všem. Takže ti, co si mě dovolit nemůžou, jsou znevýhodněni. Kde já jsem tohle už jen slyšel.
Jsou země, hodně vzdálené a hodně zaostalé, zcela nepodobné té naší, perspektivně se rozvíjející, kde moji roli převzali sami učitelé na školách. Odučí půlku učiva a tu druhou nabízejí v doučovacích a zcela oficiálních školních kroužcích. Placených. Takže pokud rodič chce, aby dítě umělo celou abecedu, a ne jenom po M, musí si zaplatit. A všichni jsou spokojení. Stát je spokojen, protože soukromí učitelé, kteří by vykořisťovali studenty, oficiálně nejsou, učitel je spokojen, protože nemusí umřít hlady, a pro rodiče se nic nemění, ti platí tady jako tam, takže ti jsou na to zvyklí.
Milý státe, až se postaráš, aby na školách učili ti, co se to opravdu naučili, a aby v těch školách i chtěli zůstávat, potom budu možná moct pověsit svůj batůžek s učebnicemi na hřebík a věnovat se něčemu jinému. Ale jak to tak sleduju, tahle doba je ještě v nedohlednu.