Táta proti škole?
V současnosti lze na českém internetu sledovat souboj Davida s Goliášem, popřípadě Dona Quijota s větrnými mlýny, záleží na úhlu pohledu. Uživatel facebooku pod jménem Táta parťák vede boj s institucionalizovaným školstvím o povinnost psát domácí úkoly. Pokud někdo nevíte, o co jde, Táta parťák se bere za svého malého synka, který je údajně otráven nesmyslnými a přemnoženými úkoly, které, dle tatínka, také rušivě zasahují do života rodiny. Myslím, že i už tímto si získal sympatie mnohých, aniž by jeho příspěvek nutně četli celý. Vždyť který rodič neprotrpěl se svým dítkem totéž? Který někdy nepřevracel oči nad nejnovějším nápadem jeho učitelky a současně se kousal do jazyka, aby se o této nevyslovil sice nekorektně ale o to upřímněji přímo před svým nezletilým synkem, a tím nenarušil její autoritu?
Postoje ostatních rodičů
Je zajímavé, jak se na této sociální síti a už i mimo ni lidé rozdělili do dvou znesvářených táborů. Zdá se, že tohle nám jde skoro samo a ani moc nepotřebujeme, aby nás v tom nějací vysocí ústavní činitelé nějak podporovali – ne že by si to nechali ujít. Jedni se za tohoto tatínka postaví proto, že si vzpomenou na to, jak je kdysi dusila jejich učitelka. Jiní se za něj postaví proto, že sami mají podobnou rodičovskou zkušenost jako on, byť ne tutéž odvahu. A pak jsou tu bojovníci druhého tábora, kteří namítají, že oni si tím prošli taky, tak proč by dnešní generace neměla. Jiní zaujmou o něco racionálnější pozici a oponují rebelujícímu rodiči tím, že děti se přece musí na výuku připravovat, že to v nich buduje smysl pro plnění povinností a učí je se učit, což uplatní na vyšších stupních škol a pak i v práci a životě. A samozřejmě se za školu postaví i ti, kteří vidí, jak učitelé už tak mají nevalnou autoritu a jejich práce je často jednou nekončící kalvárií, přičemž proti nevycválaným pubertálním hajzlíkům nemají nikde zastání.
Když pomineme ty první, ty s postojem „když kdysi my, tak proč teď ne oni“ a druhé, co si vyrovnávají účty se svou dávnou noční můrou svého dětství, asi zjistíme, že na těch ostatních argumentech ledacos je. Děti je třeba připravit na plnění povinností a naučit učení. Ostatně sám Táta parťák prohlašuje, že ani on proti domácí přípravě jako takové nic nemá, jen nechce, aby byla vynucená známkováním, které, jak podotýkám já coby učitel, má mít funkci hodnotící a motivační, rozhodně ne trestnou. Táta parťák argumentuje, pokud si dobře pamatuji, že na písemku se taky žák může učit doma – dobrovolně – a často tak činí, i když nemá od učitelky nařízeno, že to musí dělat od sedmi do osmi hodin večer a nechat si to potvrdit od rodiče. A dodává, že i jeho synek, správně motivován a zaujat učivem, se do úkolů rád pustí i dobrovolně.
Tradice vs. změna
Co se přípravy na budoucí život týče, mám pocit, že člověk, který se včas naučil, že před autoritou netřeba ohýbat hřbet, protože její moc je konkrétně vymezená zákonem a ne jen neuchopitelnou tradicí, dostal do vínku víc, než by mu mohly dát všechny úkoly, co jich na základce ještě napíše. Nemluvě o tom, že klást si otázky proč se vlastně něco nějak dělá, je obecně zdravá věc. Prostě už jen proto, že se pak často přijde na to, že je to vlastně nesmysl, který se drží při životě jen pouhou setrvačností.
Sám jsem se musel zamyslet nad tím, co vlastně ve svých dětech pěstuji vždycky, když jim říkám, aby dělali, co učitelka chce, a mysleli si svoje. Jestli vlastně nevděčíme za svoje současné společenské a politické lapálie právě takovému postoji.
Že učitelé nemají proti dětem u rodičů často zastání, je samozřejmě smutná pravda, ale pochybuji, že by se jejich pozice v tomto směru nějak zlepšovala tím, že budou ty malé a ještě bezbranné děti tepat leckdy nesmyslnými a přemnoženými úkoly. Kdoví jestli právě tady někde neleží kořeny toho, jaký mají tyhle děti k nim a škole obecně přístup později, až trochu vyrostou, i toho, proč se rodičům příliš nechce je pak příliš podporovat.
A praxe?
Také je otázka, jak by si Táta parťák takovou školu představoval v praxi. Domácí úkoly jsou tradičně a kulturně natolik zakotvené v systému školství, že je všichni považují za jeho nedílnou součást, aniž by se někdo vůbec pozastavil nad tím, že jejich vymáhání ze strany školy nemá podle právních analýz podporu v zákoně. Má tedy učitel úkoly nabízet místo zadávat? Já to tak dělám, ale já učím soukromě pár jednotlivců a to jsou většinou dospělí lidé. Těžko můžu po pracujících dospělých vyžadovat, tím méně pak vymáhat, psaní nějakých úkolů.
Takže když učitel úkol nabídne a následně je vybere od těch, které zaujal, bude mít asi o dost méně práce s jejich opravou, i když záleží jak atraktivní a účelné zadání vymyslel. Bude je pak moci hodnotit známkou? A nebude to jen další skrytá forma donucování, protože každý žák nebo rodič si spočítá, že takový dobrovolně povinný úkol může mít zásadní vliv na závěrečné hodnocení? Anebo ještě hůř, řekněme, že škola uzná, že ze zákona povinné úkoly dávat nemůže, ale obratem se vytasí s papírem, který dá podepsat rodičům, že tito souhlasí s tím, aby jejich potomek úkoly dostával. Rodič podepíše, protože za něj se úkoly povinně psaly a považuje je za samozřejmé, a vše zůstane při starém, jen se založí další papír do složky.
Takže kolem a kolem, nápad jistě dobrý, ale jak ho uskutečnit?
Odkaz na původní článek Táty parťáka
