Hodně se mluví o tom, a je to zajisté pravda, jak emocionálně náročná je práce učitele, hlavně když pracuje s dětmi, ale nejenom. Tráví se svými svěřenci spoustu času a spolu s vědomostmi do nich v podstatě nalévá svou duši. Byť takové vylévání duše může být paradoxně i nesmírně naplňující, není to žádná sranda a nejeden kantor bývá ze svého poslání po čase duševně úplně na hadry. Vím to, protože jsem děti učil. Učení dospělých není v zásadě až tak jiné, jen dospělí nejsou tak… savý materiál. A teď vůbec nemluvím o tom pořád omílaném stesku, že jim to do té hlavy už tak neleze, což je do značné části jen mýtus. Prostě jsou uzavřenější, ukotvenější, a vztahy, které se mezi nimi a učiteli tvoří, jsou zpravidla daleko racionálnější a účelovější. Pokud to vyznívá cynicky, tak je to jen mou slovní neobratností, za niž se omlouvám. V praxi mě i dospělí dokážou dojmout, nadchnout, zdeptat, rozesmát. Můžu se na ně úplně lidsky těšit, může se mi po nich stýskat, můžu si z nich rvát vlasy i se nad nimi dmout pýchou.
Daleko méně se mluví o radostech a strastech překladatele, který přece jen sedí doma za kompem a buší do klávesnice písmenka. Písmenka nekřičí, neběhají a nezapomínají pomůcky. Takže je to asi v pohodě. No, jak se to vezme.
Všichni náruživí čtenáři mi potvrdí, jak je dokáže dobře napsaný příběh pohltit, jak s napětím prožívají dobrodružství svých hrdinů, jak se s nimi radují a jak s nimi trpí. Přímo úměrně kvalitě díla a vlastní fantazii. A když toto zažívá čtenář, který textem proletí jak namydlený blesk, představte si, co asi zakouší překladatel, který omílá v hlavě, na jazyku a v prstech každé slovo. Který nestráví na každé stránce tři minuty, ale třeba hodinu.
Věrní čtenáři mého blogu mi zajisté odpustí, že jsem je teď trochu zanedbával. Měl jsem práci. A pochybuji, že by mi ji někdo záviděl. Jakožto překladatel jsem totiž vytrhával z náruče milující pěstounské rodiny osudem těžce zkoušenou osmiletou holčičku, pro kterou si po třech letech přišel její vlastní otec, který ji sice asi taky miluje, ale který ji viděl naposledy jako miminko a navzájem se prakticky neznají. A protože se bavíme o Anglii během 2. světové války, asi si umíte představit, že přání dítěte není v této době a v této kultuře zrovna tou první věcí, která by se brala v potaz. Velice, velice srdcervoucí záležitost. Autorka si dala s city záležet a rozhodně toto téma nijak neodbyla, nýbrž z něj vyždímala i tu poslední kapku dojetí. A každý záchvěv těchto vypjatých emocí musí, než se ocitne na stránkách knížky, projít mým nervovým systémem. Několikanásobně a ve zpomaleném záběru. Po takové šichtě si často říkávám, slovy Horáce z nesmrtelného Limonádového Joea, Dojemné, skoro mám chuť nebýt padouchem. Ale to si jen chabě pokouším zachovat aspoň zdání chlapské drsnosti. Popravdě bych nejraději někam zalezl a brečel jak želva.
Tolik pro dnešek v brutální zkratce zpověď překladatele. A aby si na své přišli i trpěliví studenti angličtiny, co se propracovali až sem v očekávání nějakého videa, na němž by si mohli brousit už tak břitké poslechové schopnosti, tak těm přináším opět písničku. A aby byla náležitě tematická, pojednává o chlapci, co se tak ponořil do četby, až se sám stal součástí příběhu a měl pak co dělat, aby se vrátil zpátky do reality. Dámy a pánové, legendární, fantastický, jedinečný, duchaplný: NEKONEČNÝ PŘÍBĚH v podání britského zpěváka Limahla.
Takže potlesk pro umělce, poklonu autorovi příběhu a hupky-šupky zpátky k učebnici angličtiny, ke slovíčkům a gramatice, abyste si příště mohli číst knihy v originále a překladatelé pro vás nemuseli nad klávesnicí cedit pot, slzy a krev. Ačkoliv tohle berte s rezervou. (Úplně) zadarmo to neděláme.
