Londýn se určitě neřadí mezi nějak zvlášť exotická místa na mapě a cestopis o cestě do tohohle města si jen stěží získá čtenáře, kteří by hltali každé autorovo slovo. Nezanedbatelná část absolventů středních škol maturovala z angličtiny, takže londýnské pamětihodnosti mají v malíčku, nebo spíš zažrané pod kůží, jak znám naše školství. Je vlastně s podivem, že do toho Londýna ještě někdo jezdí, když tam a) stejně už všichni byli, b) ti co nebyli, tak z něho maturovali a spíš si ho spojí s předzkouškovým stresem než s čímkoliv jiným.
Pojďme se na toto město na Temži podívat jinak, ani ne tak z hlediska co tam je, jako spíš jaké to tam je, jakou má atmosféru a jak na mě působili tamní lidé.
Londýn je hlavní město Impéria. Dnešnímu člověku, mimo Britů, dnes asi tohle myšlenkové spojení nevyskočí, ale je to tak. Kam se v Londýně hnete, minimálně v centru, všude kolosální monumenty skoro světovládné říše, nad kterou slunce nezapadá. Jen pro představu. Sovětský svaz se v roce 1991 rozprostíral na 1/6 pevninského povrchu Země a jeho 293 milionů lidí představovalo 1/17 tehdejší světové populace. Britské impérium zabíralo v roce 1921 čtvrtinu pevninského povrchu Země, a žila v něm čtvrtina tehdejšího lidstva. Slušný výkon na to, že tohle vzešlo z jednoho ostrova v Atlantiku. (Data jsem převzal odkudsi z Googlu a překlepal si je na kalkulačce, komu se chce, ať si je ověří.)
Takže kolosální monumenty. Běžte se podívat do Saint Paul’s. Ano, Sir Christopher Wren, požár Londýna 1666, správně, sednout, za 1. Kdo je zvyklý na naše kostely, bude z těch anglických asi trochu paf. Já teda byl. Jasně, anglikánská církev, hlavou je britský panovník, nezávislost na papeži, Jindřich VIII, kolik že to žen? Ano, správně, sednout, další 1, ale příště hbitěji prosím. Tak tedy, všechny londýnské kostely, do kterých jsem vlezl, a zas tolik jich nebylo, ale slušných pár ano, jsou… to slovo bude asi vlastenecké. U nás jsou Bůh a andělé tak nějak nadnárodní. V Saint Paul’s máte pocit, že Bůh je Angličan, sedí si na nebesích, pije čaj o páté a občas vlídně pokyne andělům, kteří… co to tam dělají? Ach ano, odnášejí na nebesa padlé hrdiny koloniálních válek a nosí munici ještě živým. Nekecám. Nad tím vlají ze stěn chrámových lodí bitevní standarty britských oddílů. Některé dost ohořelé a celé děravé. Zjevně je nepoužívali jen při přehlídkách. Na náhrobcích ve zdech a v podlaze čtete, hrdina ten a ten, padl za krále tam a tam. Většinou v hodně vzdálených končinách. Před Saint Paul’s socha Queen Anne. Imperátorským gestem vám ukazuje, kde je vaše místo, a z jejího postoje je jasné, čí je ten kolos za jejími zády a komu tu říkají šéfe.
Projděte se po ulicích a parcích Londýna a dělejte si čárky, pokaždé když narazíte na sochu hrdiny. Ale kupte si na to pořádně tlustý blok a pořádnou sadu tužek. Kdo by to dneska do těch Angličanů řekl? Dnes mají pověst slušných, mírných a trochu podivínských introvertů. Prý jsou studení čumáci, odtažití, rezervovaní, nafoukaní a strašně formální. Já nevím, netvrdím, že jsem za ten týden, co jsem tam byl, potkal nějak zvlášť reprezentativní vzorek. Opravte mě, jestli máte úplně jinou zkušenost. Pár příkladů za všechny.
Jdeme s manželkou do Westminsterské katedrály. Pro ty, co z angličtiny nematurovali, fakt velký kostel s tolika hroby celebrit posledního tisíce let, že doslova není kam šlápnout. Jsou všude. V celé katedrále není snad místečko, kde by nebyl někdo pohřbený. Teď tam pochovali S. Hawkinga. Moje první myšlenka, když se mi to doneslo, byla, proboha, kam? Tedy, on byl pan fyzik drobné postavy zcela nepoměrné k velikosti jeho génia, ale i tak. Ale to jsem odbočil, zase.
Tak tedy, vcházíme do Westminsterské katedrály. U vchodu se nás milý, usměvavý Angličan ptá, odkud jsme. Přišlo mi to zvláštní, proč tolik zájmu o dva další turisty z nepřehledného davu, ale když už se tak slušně zajímá, tak jsme mu to prozradili. Úsměv lehce zakolísal a vystřídal ho výraz hostitele, který musí návštěvě říct, že bohužel došel čaj. Obává se, že audioprůvodce v češtině nemá. Jestli tu lítost jen předstíral, tak mistrovsky. Uklidnili jsme ho, že jeho mateřštinou vládneme, načež se jeho smutný výraz opět rozjasnil a s omluvným gestem nám tu elektronickou hračku podal. Skoro jsem měl pocit, že uvažuje, čím by nás za to trapné nedopatření odškodnil. Když jsem si představil, jak by taková scéna vypadala u nás, tak asi jinak.
Další setkání. Tentokrát s řidičem autobusu. Proplétá se nemožnou dopravní zácpou. Chceme kamsi, ale autobus odbočuje kamsi jinam. Protože rozkopaná ulice, protože nějaká demonstrace či co, za zády má plný autobus štěbetajících turistů. Nemá to lehké. Jsme lehce zmatení, jsme tu prvně. Ptáme se ho, kudy se tam tedy dostaneme, ale je nám jasné, že bude asi pěkně nerudný. Kdepak. Dává se s námi do řeči, navrhuje možné trasy, dokonce nám nabízí, že nás tam zkusí nějak přiblížit, když už nejede přímo tam. Opět si představte pražské autobusáky, nebo aspoň některé jejich reprezentativní vzorky. Tohle není jiná země, tohle je jiná planeta.
Paní v Tescu za pultem se na nás usmívá, jako by v nás právě poznala spolužáky ze školy, které neviděla aspoň pět let. Asi musí, říkáme si, protože si chce udržet flek, ale už o tom nejsme tak úplně přesvědčení.
Uvaděčka v kině se k nám chová, jako bychom ji přišli navštívit k ní domů. Začínám mít pocit, že ke mě ve škole nebyli vždy úplně upřímní.
Jak si tenhle malinký vzorek londýnské populace srovnat v hlavě s těmi majestátními imperiálními monumenty? Poraďte mi, protože by mě vážně zajímalo, jak to má průměrný Angličan v té hlavě srovnané. Každopádně úplně jinak než průměrný Čech. Netvrdím, že tomu úplně rozumím, ale myslím, že malé vodítko k anglickému myšlení se skrývá v samotné struktuře anglického jazyka. Pokud vás toto téma zajímá, mohlo by vás zaujmout další mé drobné literární dílko s titulem: „Myslete anglicky, aneb o autobuse zmrzlině a dějinkách.“