Líbí se mi hezké holky, co bych to nepřiznal. Jako asi všem. Tedy kromě našich jinak sexuálně orientovaných bližních a taky kromě žárlivých manželek (snoubenek, milenek a jiných taky hezkých holek). Takže vzato kolem a kolem si takový upřímný chlapec tím svým bezelstným Líbí se mi hezké holky potenciálně zadělává na slušný problém. Pokud ovšem nemá to štěstí jako já, že má doma ženku rozumnou, chápavou a zdravě sebevědomou, která se bez obav a s přehledem vyrovnává se skutečností, že trávím valnou část dne ve společnosti hezkých studentek, které plny touhy po vědění hltají každé mé slovo, a tím se každou odučenou lekcí posunují k vytoužené anglické jazykové kompetenci.
Ale jak říkám, jsou chlapi, kteří by si asi takové přiznání dvakrát rozmysleli. A jelikož se takoví muži vyskytují ve všech národech, co jich jen je, je zajímavé sledovat, jaké možnosti jim jejich národní jazyky dávají, aby tu větu o holkách mohli říct relativně bezpečným způsobem. Podívejme se namátkou alespoň na ohnivé Španěly a chladné Angličany.
Takový vášnivý obyvatel Pyrenejského poloostrova dotančí flamenko, usedne ke stolku, vyplivne růži ze sevřených rtů, usrkne krvavě rudého vína a směle prohlásí v kruhu jemu podobných snědookých toreadorů: „Caramba, muchachos, cómo me gustan las chicas!“
Oproti tomu Angličan dorazí do svého oblíbeného klubu, oklepe deštník, podá ho čekajícímu sluhovi, usedne ke stolku, dá si čaj s mlékem, a po hodinovém mlčení se klidným hlasem svěří příteli, který tam sedí už půl dne, také srká čaj a čte si v Timesech. „You know, James, I am afraid I have to confess that I quite like girls.“
Který z těchto dvou pánů nahlíží na své záliby příměji a přiznává se k nim rovně a beze studu?
Klíčem k odpovědi je samozřejmě způsob, jakým se způsob jejich myšlení odráží ve větné skladbě. Španělovo: „Me gustan las chicas,“ stejně jako Čechovo: „Mně se líbí holky,“ je v zásadě velmi alibistické. V obou případech jsou činným elementem věty, tedy tím, kdo má to líbení tak říkajíc na svědomí, ty holky. Ony se mi líbí. Odpovídá tomu i sloveso ve třetí osobě čísla množného. Ony to způsobují. Ony ve mně aktivně vyvolávají ty pocity. Má hormony – a z nich plynoucími vášněmi – zmítaná mysl je jen nevinnou a pasivní obětí těch neřestnic. „Ony se mi líbí, vážně drahá, já za to nemůžu, to ony. Ony se mi, potvory, líbí. Me gustan. Já nic, já toreador.“
Oproti tomu ten na první pohled nudný suchar u čaje v klubu říká: „I like girls.“ Začíná větu slovem Já. I tvar slovesa líbit se, odpovídá osobě první, tedy té jeho. Nijak se tedy nepokouší nenaznačovat, že by za to snad mohl někdo jiný. On ty holky prostě má rád. On je líbí, chcete-li.
Nevím jak vám, mně je sympatičtější ten Angličan, ačkoliv uznávám, že má asi tu výhodu, že jeho manželka je stejně rozvážná jako on, takže ho doma nejspíš žádné dramatické scény nečekají. To ta ohnivá Carmen by to dala svému toreadorovi asi jinak sežrat.
Takže vzato kolem a kolem, mluvte ve Španělsku radši španělsky, vypadá to bezpečněji.
