Začnete-li se pídit po internetu po osvědčených radách, jak se učit cizí jazyky, nebude trvat dlouho a dozvíte se, že se je máte učit stejně, jako to dělají malé děti. Což je částečně pravda a částečně kulišárna. Je to líbivé a lákavé, protože každý ví, že drtivá většina dětí se nakonec mluvit naučí, a taky každý ví, že děti se s nějakou gramatikou nemoří – což většině studentů vlije naději do žil. Hlavně těm, co by rádi uměli, ale investovat nějaké úsilí se jim příliš nechce. Což rádoby dokazuje, že ta rada z internetu byla skutečně fundovaná a že ten pán, co to tvrdil, byl skutečný odborník a vy byste od něj měli brát lekce.
Pak už to jde, pravda, trochu z kopce, protože ani neurolingvisté ještě nemají úplně jasno v tom, jak to ti prckové vlastně dělají. O to víc pak samozřejmě tápou v tom, jak tento proces duplikovat u dospělých. A jestli to vůbec jde. Ale učit se jazyk jako dítě by bylo fakt skvělé, o tom žádná.
Obecné principy takové imaginární univerzální metody by se daly shrnout asi takto:
- Být jazykem obklopen od rána do večera.
- Poslouchat, poslouchat, poslouchat a mluvit až když se mi chce.
- Když už mluvím, slyšet jen samou chválu na to, jak mi to krásně jde, ať už blábolím jakékoliv nesmysly, nebo přinejmenším nebýt neustále souzen, hodnocen a stresován.
- Dělat zábavné věci. Hry, písničky, říkačky, rýmovačky
- A krom toho mít ještě mozek tvárný jako čerstvě uhnětenou plastelínu.
Všechno tohle se náramně snadno řekne, ale pracující dospělý zpravidla nemá ani jedno z toho. Nicméně netřeba zoufat a házet flintu do žita. Dospělý vládne schopností myslet, logicky uvažovat, dávat si věci dohromady, odvozovat abstraktní pravidla z konkrétních případů a učit se ze zkušeností. Byť to tak poslední dobou ve světě opravdu vůbec nevypadá, ale nebudeme tady zabředávat do politiky. Nic z toho dítě neumí, nebo aspoň zdaleka ne tak dobře jako dospělý. Ale o něčem takovém jsem psal už dávno ve článku „Záhada dětského mozku.“
Přestože jsem neslyšel, že by někdo dal dohromady opravdu ucelenou, vědecky ověřenou, obecně fungující a nepřekonatelnou metodu učení jazyka po vzoru dětí, jisté techniky, jimiž jazyk naše malé učíme, se jistě využít dají. Vy, co malé děti aktuálně máte, víte, vy, co jste je měli, si nepochybně vzpomínáte, kolik času trávíte/jste trávili nad obrázkovými knížkami. I když byli vaši caparti ještě opravdu malí, velice rádi poslouchali, jak jste jim popisovali, co kde je, kdo co dělá, a co si o tom myslíte. Když trochu vyrostli, přidali jste jim k tomu příběh, z něhož si dávali dohromady, jak to na světě funguje, co se od nich čeká, co je dobré a co špatné. Ale abych nemluvil pořád obecně, vezměte si tento obrázek.
Na obrázku je Králíček truhlář. Leze po žebříku. Má kladivo. Spravuje kredenc. Kredenc je starý a rozbitý. Králíček má kladivo. Dělá buchy-buchy. Opravuje kredenc.
Dítě nejprve poslouchá. Ale již po několika týdnech, měsících, co já vím, už ani nebude potřebovat, abyste mu to předříkali, a samo vám poví, že Králíček opravář dělá buchy-buchy. Navzdory mýtické schopnosti malých jazykových géniů vstřebat učený jazyk si myslím, že sebetupější dospělý by to zvládl dřív a líp. Rodič je ale taky jenom člověk, a aby z těchto jazykových lekcí nezešílel nudou, zpravidla při každém opakování večerního jazykového rituálu k příběhu králíčka opraváře něco přidá.
Králíček leze po štaflích. To jsou štafle. Štafle jsou zelené. Tady to je paní Husa a pan Veverka. Pan veverka pije kafíčko. Mňam mňam. Maminka taky ráda pije kafíčko. Paní Husa nese králíčkovi svačinu. Ty máš taky ve školce svačinu.
Jak vidíte, dítě se nenásilnou formou dozvídá, že mezi obrázkem a jeho realitou existují, kromě zjevných rozdílů, taky četné podobnosti. Kafíčko, svačina, rozbité věci, které se dají spravit kladivem. A taky to, že spravování je těžké a každý to neumí. Někdy musí přijít Králíček opravář, a toho má každý v úctě a nosí mu svačinu.
Kromě těchto ještě stále víceméně prvoplánových záležitostí se v obrázku skrývají i věci ne tak zjevné. Ani mnozí dospělí se nepozastaví nad tím, jak asi funguje vztah mezi panem Veverkou a paní Husou, a v jakém poměru k nim, pakliže vůbec v nějakém, je pan Králík. Je to pohádka. Tam je možné všechno. Ani dítě to nějak logicky neanalyzuje, protože tuto schopnost ještě nemá – byť pro blaho naší vlasti doufejme, že ji jednou nabude. Co taky nemá, a co se bohužel naučí stejně rychle jako jazyk, jsou předsudky. Ale v této chvíli je naprosto v pohodě s tím, že se paní Husa zakoukala do fešného pana Veverky, a ten její vroucí city opětoval. Třeba pak dnešnímu dítěti nebude jednou proti srsti pomyšlení, že jejich sousedé jsou registrovaní partneři, nebo že je jeden černý a druhá bílá. Doufejme.
Protože to jsou ty další významové vrstvy popisovaného obrázku. Jaký vypráví příběh a co z něj vyplývá pro mě. Pohádky nejsou jen pohádky, jazyk není jen o jazyku a věci zdánlivě jednoduché a infantilní mohou mít překvapivou hloubku. A protože ani učení se mateřštině není vlastně nikdy uzavřená a dokončená věc, není úplně vyloučeno, že i obraz světa a našeho postoje k němu se může vyvíjet celý život. Leckdy snad i k lepšímu.
Takže abychom si shrnuli ty významové vrstvy:
- Co kde je.
- Co kdo dělá.
- Co si o tom myslím.
- Jaký to má příběh – čili co bylo předtím a co bude potom.
- Jaké ponaučení z příběhu vyplývá.
Z hlediska výuky jazyků můžeme na těchto jednotlivých vrstvách cvičit různé funkce jazyka, které se realizují prostřednictvím rozličné gramatiky. Pokud se připravujte na nějakou jazykovou zkoušku, na popis obrázku v ní zaručeně narazíte. Pak se vám ten králičí obrázek náramně vyplatí, protože dá vašemu projevu logickou strukturu a vyzbrojí vás příslušnými frázemi a gramatikou. Jen tak namátkou:
- Co kde je: There is/are. Předložky. Some/Any. How many/much etc
- Co kdo dělá: present continuous
- Co si o tom myslím: I think, maybe, it´s possible, modal verbs
- Příběh: narrative tenses (past simple x continuous, past perfect. Reported speech x direct speech)
- Ponaučení: Present simple, you should, you must, you can´t, conditional clauses
Pokud racionálně uznáváte, že učení jazyka je prostě práce, a tudíž vyžaduje tak nepopulární věci jako disciplínu a úsilí, mám pro vás i dobrou zprávu, že na mých hodinách (viz logo Moudré sovy) si kromě gramatických cvičení leckdy užijete i trochu té legrace a návratu do dětství. Kouzelnou hůlku nemám – navzdory tomu, co vám bude leckdo na internetu tvrdit, ji nemá nikdo. Ale jako dospělí vládnete mentálními nástroji, které děti nemají – a když se navíc budete inspirovat věcmi, které ti caparti dělají, nebo spíše které s nimi děláte vy, uvidíte, že se ten cizí jazyk naučíte dost možná rychleji, než váš právě narozený synek či vnouček.
*G. Cowan a col.: „Ušaté pohádky na dobrou noc,“ ilustrace: P. Stevenson